Sedmdesát jar, písniček a povídání

Folkový bard Pavel Žalman Lohonka věnoval tuhle knížku sobě k sedmdesátým narozeninám a svým fanouškům ku potěše. Z téměř pěti set textů, které napsal během osmačtyřiceti let, kdy se profesionálně věnuje muzice, vybral Žalman sedmdesát, jež jsou mu nejbližší. A doplnil je sedmdesáti kratšími či delšími vyprávěními, které mu do pera diktovala intuice a životní zkušenost moudrého a vyrovnaného člověka.
Žalman se své texty nesnaží vysvětlovat, nedává návod, co chtěl tou kterou slokou a tím kterým refrénem říct a co ten který obrat znamená. Ale pokud budete mít hlavu a srdce otevřené, dojde vám to. A víc než jen to. Složí se vám před očima portrét muže, který si mnohé prožil, mnohé si vysnil a o mnohém smí tiše a nevtíravě mluvit. Pokud mu porozumíte, vaše staré duše se potkají.

Ukázka:
Někdy v polovině devadesátých let za mnou po koncertě přišla paní ve středních letech, stiskla mi ruku a pak mi do dlaně vložila samorost v podobě usměvavého panáčka. Řekla – jako by se nechumelilo –, že na tomto světě už dlouho nebude. Viděl jsem jí v očích, že je s tím smířená. Šel z ní klid člověka, který ví, že už to brzy přijde. A pro mě byla tak mladá!
Přivedla mě do rozpaků, když mi vyprávěla, že si pouští mé písničky a že jí pomáhají... umírat. Nezmohl jsem se na slovo, jen jsem vedle ní stál. Když jsme se rozloučili, zeptala se, jestli mě může ještě pohladit, a potom se ztratila v davu odcházejících diváků.
Po půlroce mi od ní přišel dopis, který mám dodnes schovaný. Psala ho pár dní předtím, než odešla, a já věřím, že to bylo do nebe.
Tomuhle se nemůžou vyrovnat žádná ocenění, keramické sošky a medaile, které si dáte do vitríny a sedá na ně prach. Když si někdo na cestu z tohoto světa bere s sebou vaše písničky, je to to nejkrásnější, co vás může potkat.