Narušitel

Román ze současnosti, o diplomatech, sólistech baletu, řidičích, mafiánech, policistech, domovnících i bezdomovcích.

Je to příběh, který se mohl stát v roce 2004. V tom roce jej taky autorka začala psát. Dokončila jej na jaře 2007. Děj, zachycující devět překotných březnových dnů, se odehrává většinou v Bratislavě, ale i v Brně, v Praze a kdesi u Trnavy. Těsně před koncem se na chvíli ocitneme i v Miláně.

Hlavní postavou je český diplomat (generální konzul) David, ale mnozí čtenáři možná víc přilnou k řidiči dálkových autobusů Bedřichovi, který do příběhu naskočí naprosto nahodile, ale o to urputněji v něm pak setrvá. Jiným se možná nejvíc zalíbí bezdomovec Čestmír, otrkaný a svižný starý chlápek, jehož zdánlivě bezcílné putování a sugestivní mudrování působí jako závan větru. Několik vedlejších postav, které patří k sobě, však vyvolá skutečnou smršť, takže se vyprávění náhle stane akčním. Tento nečekaný zvrat uprostřed příběhu překvapí nejen čtenáře, ale i postavy románu a přinutí je k rychlému rozhodování. Jedna z méně charakterních postav, frajírek Štěpán (správce Davidovy rezidence) ale situaci podcení a skončí špatně (v noční zahradě kdesi u Trnavy). Obě hlavní ženské hrdinky (bratislavská primabalerina Laura i česká vicekonzulka Beata) si i při „lámání chleba“ zachovají své utkvělé způsoby přemýšlení, což u Laury působí příjemně a vzrušivě, ovšem Beata nás přestane štvát až těsně před koncem. Tato postava je popisovaná poněkud zlomyslně i když s nezvyklým humorem, ale rozhodně to není karikatura a její vývojový posun v závěru je pro mužské čtenáře bonusem. Ženy to možná podráždí (nespravedlivě). I mužské postavy prochází vývojem a to i ty vedlejší (první tajemník konzulátu Pavel- bývalý krupiér, domovník František a především policejní přidělenec generál Sedlář, který se objeví a projeví až v poslední čtvrtině děje, ale zato velmi radikálně).

Název „NARUŠITEL“ anoncuje dobrodružný příběh, což román bezezbytku splňuje. Současně je to ale i ležérní svědectví o úzkosti, v které dnes žijeme, a kterou se snažíme nevnímat, protože na to ještě nejsme zvykově naladění. Ale ta všudypřítomná úzkost tu je a někdy se i zhmotní do konkrétního ohrožení. Narušitel však není osoba, ani osoby, je to heslo (například poplach v mobilu diplomata, který má službu). Ale my pořád doufáme, že je to jen planý poplach. Mohl by být, kdybychom měli odvahu odstranit příčiny a ne jen řešit důsledky.

Tímto filozofickým přesahem, který je vkomponován nenápadně a s mistrnou lstivostí, humorem a vkusem, takže běžný čtenář se nezadrhne, se román stává moderní výpovědí o stavu současného světa (nebo alespoň Evropy) a o lidech, kteří v tom žijí a někdy na to i umírají.