Je to i můj život - 2.vydání

Anna není nemocná, ale jako by byla. Ve třinácti letech má za sebou nespočet chirurgických zákroků, nemocničních pobytů, transfuzí, injekcí – jen proto, aby její starší sestra mohla žít. U Kate totiž ve dvou letech propukla leukémie a její rodiče se rozhodli pro další dítě, aby pro nemocnou dceru získali dárce kostní dřeně. Anna byla počata ve zkumavce a lékaři vybrali embryo, které bylo pro Kate jako dárce geneticky vhodné. Jenže v rodině, kde se všichni soustředí na vážně nemocné dítě, si Anna připadá jenom jako dárce. A tak se jednoho dne vzepře způsobem, který šokuje všechny okolo, ale v důsledku i ji samotnou. Rozhodne se, že už nebude jenom výrobcem buněk, že má nárok být vnímána jako lidská bytost. A když to nepůjde jinak, domůže se práva na vlastní tělo a život i před soudem.

V této fascinující povahové studii rámované strhujícím příběhem zkoumá Jodi Picoultová reakce a rozhodnutí lidí v těžké životní situaci, a klade mnoho otázek, na něž se jen těžko hledají odpovědi. Mají rodiče právo nutit zdravé dítě podstupovat bolestivé a někdy riskantní zákroky, aby zachránili to nemocné? Když využijete jedno dítě, protože představuje jedinou naději na záchranu toho druhého, jste dobrá matka, nebo je to přesně naopak? Kontroverzní téma podává autorka – jak je ostatně jejím zvykem – citlivě, bez přehnaného sentimentu či moralistního poučování.
Ukázka z textu

„Ahoj,“ pozdravil táta Kate. „Jak ti je?“
Ignorovala ho a pronikla do kuchyně. „Co se stalo?“
„Co se stalo?! No,“ matka mě probodla pohledem. „Proč se nezeptáš své sestry, co se stalo?“
Kate se vyčkávavě obrátila ke mně.
„To je divné, jak jsi najednou zticha, když tě neslyší žádný soudce,“ prohodila matka.
Jesse vypnul televizi. „Ona tě donutila mluvit se soudcem? Sakra, Anno.“
Matka zavřela oči. „Jessi, teď by možná byla ta pravá chvíle, abys odešel.“
„Nemusíš mi to říkat dvakrát,“ prohodil ledově. Slyšeli jsme otevřít a zase zavřít vchodové dveře. Toť vše.
„Saro.“ Otec vstoupil dovnitř. „Potřebujeme se napřed trochu uklidnit.“
„Jedno moje dítě právě podepsalo rozsudek smrti pro svou sestru a já se mám uklidnit?“
Kuchyně ztichla tak, až jsme slyšeli bručení ledničky. Matčina slova visela ve vzduchu jako přezrálé ovoce, když padlo na zem a rozprsklo se, otřásla se. „Kate,“ přiběhla k sestře s rozpřaženou náručí. „Kate, tohle jsem neměla říkat. Takhle jsem to nemyslela.“