Černá šťáva

Černá šťáva předkládá čtenářům sbírku deseti neobvyklých, dokonce šokujících povídek – vyprávění malého chlapce, jehož rodina asistuje při popravě sestry vražednice, líčení útěku sloního stáda ze zajetí, masakr páchaný šílenými klauny, život v izolované sektě popisovaný dítětem, povídky o nejrůznějších rituálech v různých společnostech – to všechno je tak neskutečné, tak bizarní a nečekané, že kniha si plným právem zaslouží zařazení do žánru fantasy; pro upřesnění, poetického, fantazijního fantasy. Nedočtete se tu o dracích ani o mimozemšťanech či skřetech, zato hodně o své vlastní duši a horečnatých snech, které mohou těšit i děsit.

Kniha získala cenu World Fantasy Award a australskou cenu Ditmar.

Martin Šust o knize: „Margo Lanaganová patří mezi nejzajímavější autorky světové fantastiky posledních deseti let. Sbírka Černá šťáva přinese řadu povídkových lahůdek.“

Ukázka:

Když se pak dehet začal uzavírat kolem Ikčina obličeje, pomalý, vazký, hrnoucí se ovál, Mai vedle mě se začala hroutit a kácet. Zpíval jsem hezky hlasitě – nechtěl jsem slyšel její poslední zanaříkání, žádný poslední dech. Popadl jsem Mai za loket a snažil se ji udržet na nohou, ale ona se kymácela ještě víc a plakala ještě hlasitěji. V tom hluku jsem vyhmátl mámin hlas, pevně zavřel oči a hlasem následoval ten její. Než jsem se takhle vzchopil, Ik se už zavíraly oči.
Přes náš zpěv jsem slyšel, jak volá mámu; nechtěl jsem, ale uši mi dál slyšely. Tohle se stane pouze jednou – už nikdy si to nemůžeš zopakovat, dokonce ani ve vzpomínkách. A máma se sklonila až k ní a já nepoznal, jestli Ik křičí a blekotá, nebo jestli si s námi pohrávají vlastní hlasy nebo zda lidé na břehu začali znovu zpívat. Sledoval jsem mámu, protože máma věděla, co dělat, věděla, že si má lehnout na rohož a namočit žínku do zbytku vody s trochou ledové tříště a vymačkat ji a tak zchladit obličej pohlcovaný dírou.