Studie se vyrovnává s absentující historiografií nezávislé výtvarné scény v období normalizace (19681989) a zkoumá výtvarné umění a jeho subverzní roli ve vztahu politika a umění. Je kritická vůči současným snahám v rámci dějin umění, teorie kultury a historie popírat nebo zkreslovat normalizační minulost.
Autor v ní klade celou řadu otázek. Například jak komunistický režim institucionálně definoval zakázané výtvarné umění? Podle jakých kritérií represivní složky určovaly co a koho zakazovat, střežit a hlídat? Jak se samotné umělecké instituce, například výtvarné školy podílely na potlačování umělecké novosti a individualismu? Jakým způsobem obchodoval komunistický režim se zakázaným uměním? Dotýká se i tabuizované otázky, jak důležitou roli hráli sami výtvarní umělci a teoretici umění, kteří spolupracovali s tajnou policií.
Kniha se v rámci teoretické diference mezi textem a obrazem, mezi skripturální a skulpturální kulturou snaží v závěru vysvětlit jednu normalizační výtvarnou záhadu: Proč se komunistickému režimu nepodařilo potlačit žádný západní umělecký směr s výjimkou jediného, u něhož je předpoklad vytváření ženské umělecké subjektivity a identity?
Zatiaľ tu nie sú žiadne hodnotenia ani komentáre.