Hvězdy mezi Sluncem a Měsícem

Svědectví ženy, která přežila věznění v KLDR a podařilo se jí i s malým dítětem uprchnout do Mongolska, odtud do Jižní Koreje a posléze do Kanady. Autorka s mrazivou věcností popisuje podmínky v zemi, naprostou lhostejnost státních představitelů k utrpení lidí a všudypřítomné policejní špehování. Lidé už často nejsou zvyklí uvažovat sami za sebe a zcela mechanicky vykonávají nařízení pohlavárů, aktivně donáší na spolupracovníky, provádějí veřejnou sebekritiku a o vůdci si nedovolí ani zapochybovat. Neméně šokující je i náhled do prostředí věznic a pracovních táborů.
Ukázka z textu

Naše cela byla osvětlená načervenalou žárovkou visící na drátě ze stropu. Byla tam jedna žena, kterou jsem nikdy neviděla odejít z cely. Zpočátku jsem si myslela, že je mrzák, protože neustále zůstávala v přikrčené poloze. Později, když jsme si vzájemně vybíraly vši z vlasů, nám dříve uvězněné ženy šeptem vyprávěly její příběh. V místnosti vedle kuchyně byla velká kovová nádrž plná slané vody, v níž kuchaři marinovali zelí, které nám přidávali do polévky. Ta žena doufala, že se jí v noci podaří uniknout z vězení, a ukryla se v nádrži. Celá se do ní ponořila a nechala venku jen nos. Jenže dozorci nás vždycky ráno i večer počítali. Všimli si, že žena zmizela, a když ji našli, zbili ji tak, že už se nikdy nenarovnala. Byla mladší než já, měla asi pětadvacet let, ale vypadala jako jedna z těch k smrti vyčerpaných starých žen, které prodávaly zkažená vejce na venkovských trzích. Nikdo přesně nevěděl, co s ní dozorci dělali, protože od té doby už nikdy nepromluvila.