Člověk musí hořeti

Knižní rozhovor s opatem želivského kláštera Bohumilem Vítem Tajovským (1912–1999) mapuje celý jeho život: dětství na Havlíčkobrodsku, seminární studia, vstup k premonstrátům, život v želivském klášteře za první republiky, válečná léta, profesorskou dráhu na humpoleckém gymnáziu, volbu opatem, zatčení (kvůli tzv. číhošťskému zázraku) a první církevní monstrproces, léta strávená v komunistických žalářích, práci lesního dělníka a topiče, tajné opatské působení, pád komunismu i návrat řádové komunity do želivského kláštera.

Životní dráha opata Tajovského zrcadlí dramatické události, jimiž česká společnost během 20. století prošla. Ve svých vzpomínkách Tajovský zachycuje i řadu osobností, které potkal – ať už to byl Jakub Deml, Josef Florian, Jan Zábrana, Josef Beran, Jan Masaryk, Dominik Pecka, Josef Toufar, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Suzanne Renaud, Jan Zrzavý, Anastáz Opasek, Josef Zvěřina, Václav Renč, Pavel Tigrid či Václav Havel, ale také třeba Gustáv Husák. Jeho vzpomínky přinášejí jak cenná svědectví, tak varování budoucím generacím. Když se ho po pádu komunismu jeden z novinářů zeptal, zda odpustil svým trýznitelům z 50. let, odpověděl: „Odpustil jsem úplně všem. Odpouštíme totiž ze srdce, ale v paměti nám minulost zůstává, abychom v budoucnosti už nedopustili návrat takového zla.“ Opat Tajovský zemřel ve zdech svého milovaného kláštera na den přesně půl století poté, co se v Číhošti za zády P. Toufara pohnul křížek.

„Je jedním ze zcela mimořádných svědků víry 20. století. Jeho postoj nikdy nepatřil k těm běžným – byl plný odhodlání, odvahy a schopnosti nést utrpení.“